Sbírkové předměty

muzea

Z našich sbírek

Podpořte sbírkové předměty

Sacchettiho panorama

Cykloramatická malba znázorňující pohled na Prahu z Malostranské mostecké věže vytvořená kolem roku 1820 malířem italského původu Antoniem Sacchettim. Spolu s dalšími panoramatickými malbami byla vystavována v tzv. Topografickém kabinetu, se kterým Sacchetti navštívil řadu evropských měst.

Monumentální cykloramatickou malbu (pohled obsahuje výseč 360°) s pohledem na Prahu z Malostranské mostecké věže vytvořil kolem roku 1820 malíř italského původu Antonio Sacchetti, který mezi léty 1818–1828 působil jako malíř dekorací v pražském Stavovském divadle. Malba byla spolu s dalšími panoramatickými pohledy na jiná města či historické události vystavována v tzv. Topografickém kabinetu. Ve dvacátých letech 19. století s ním Antonio Sacchetti navštívil kupříkladu Mnichov, Benátky či Terst. Podobné působivé vizuální atrakce, určené pro poučení i pobavení diváků, umožňovaly běžným lidem poznat vzdálená místa bez nutnosti cestovat a počátkem 19. století zažívaly rychlý rozvoj, související i se vzrůstající oblibou vedutistické tvorby.

Více než patnáctimetrový cykloramatický pohled na Prahu od Antonia Sacchettiho byl do muzejních sbírek zakoupen roku 1895 za 800 zlatých. Bohužel muzejní inventáře neuvádějí, od koho byla malba zakoupena. Není známo ani to, jaký byl její osud mezi smrtí autora, který po odchodu z Prahy působil jako scénograf a malíř dekorací v Polsku a akvizicí do Muzea hl. m. Prahy. Celá řada velkých panoramatických maleb z 19. století zanikla, což není s podivem vzhledem k problematičnosti jejich uchovávání poté, co přestaly podobné kočovné atrakce fungovat. Muzejní malba je tak unikátní kulturně-historickou památkou 19. století.

Originál kalendářní desky Josefa Mánesa

Mimořádně hodnotné umělecké dílo z roku 1866 ve své době nazývané také měsíčník. Jedná se o unikátní kalendárium, pohyblivý a otáčivý kalendář vytvořený Josefem Mánesem pro nově obnovený Staroměstský orloj. Sám malíř tvorbu na desce považoval za prestiž.

Na orloji visí již od roku 1882 kopie. Originál byl umístěn do muzea, aby netrpěl vlivem počasí.

V únoru 1865 byl malíř Josef Mánes pověřen, aby namaloval kalendářní desku pro nově obnovený staroměstský orloj. Její slavnostní odhalení proběhlo 18. srpna 1866. Brzy se však ukázalo, že dílo velmi trpí povětrnostními vlivy. Emanuel Krescenc Liška proto zhotovil kopii, která byla osazena 31. prosince 1882.

Mánesův originál byl pak kratší dobu vystaven na radnici a záhy po vzniku Muzea hlavního města Prahy předán do jeho sbírek. Pyšní se jedním z nejnižších inventárních čísel – 87. Poté byla delší čas deska vystavena v Moderní galerii a Národní galerii v Praze. Muzeu hlavního města Prahy pak byla navrácena v roce 1945.

Liškovu kopii fatálně poškodil požár radnice v květnu roku 1945. Současnou kopii, umístěnou na radnici v roce 1948, namaloval Bohumír Číla.

Mánesovo dílo je provedeno olejem na měděné desce, medailony jsou vyzlaceny na způsob středověkých knižních ilustrací, ornament kolem vychází z románského vzoru. Na vnějším okraji je 365 jmen světců, a dále pak pořadové číslo dne v měsíci, nedělní písmeno, slabiky cisiojanu a nepohyblivé křesťanské svátky. Na desce je 12 znamení s alegoriemi měsíců, znamení zvěrokruhu a ve středu desky je znak Starého města.

Deska o průměru 220 cm je rozdělena ve dvě mezikruží – vnější a vnitřní. Pohybovala se na ose, opatřené ozubeným kolem s 365 zuby, směrem doleva, denně o jeden zub. Otočila se tedy za rok celá kolem svého středu. Uprostřed desky je umístěn menší kruhový vypouklý terč se znakem Starého Města. Vnější mezikruží je rozděleno na další čtyři užší kruhové pásy, v nichž jsou vepsány různé kalendáře. Desce dominují dvě řady medailonů, v jedné je zpodobeno dvanáct měsíců v roce, v druhém dvanáct znamení zvěrokruhu.

Langweilův model Prahy první poloviny 19. století

Unikátní papírový model Prahy vytvořený v letech 1826 – 1837 Antonínem Langweilem zachycuje na ploše zhruba dvaceti metrů čtverečních v měřítku 1:480 více než 2000 objektů historického jádra Prahy. Zobrazuje Staré Město s židovským ghettem, Malou Stranu bez petřínského svahu a Pražský hrad a Hradčany bez Pohořelce a části Nového Světa.

Langweilův model Prahy jako prostorové zobrazení města je ojedinělým uměleckým dílem a světovým unikátem svého druhu. Vytvořil jej z papírové lepenky na dřevěné konstrukci v letech 1826 – 1837 sluha Univerzitní knihovny v pražském Klementinu Antonín Langweil (1791 – 1837). Model obsahuje přes dva tisíce budov historického jádra města v dokonalém realistickém provedení, se všemi stavebními a zdobnými detaily fasád. Přibližně polovina zobrazených budov byla později v reálné Praze zbořena či radikálně přestavena.

Po smrti autora odkoupil model císař Ferdinand V. a věnoval jej Vlasteneckému (dnes Národnímu) muzeu. Roku 1954 převzalo Langweilův model do sbírek Muzeum hlavního města Prahy, kde byl v roce 1961 zpřístupněn v provizorní instalaci. Během let 1963 – 1969 probíhalo jeho průběžné restaurování, které provedli akademičtí malíři Jana a Jiří Boudovi. Roku 1970 se stal součástí stálé expozice Muzea hlavního města Prahy.

Zlaté gombíky z pohřebiště prvních Přemyslovců

Pozlacené tepané gombíky z raně středověkého žalovského pohřebiště. Od 2. poloviny 9. století do počátku 11. století tu pohřbívali obyvatelé přemyslovského hradiště Levý Hradec, na kterém kníže Bořivoj postavil první křesťanský kostel v Čechách.

Při těžbě cihlářské hlíny v Edererově cihelně v Žalově u Roztok byla v prvních dvou desetiletích 20. století zničena většina z původně několika set hrobů raně středověkého pohřebiště, které patřilo k nejbohatším svého druhu v Čechách. Od 2. poloviny 9. století do počátku 11. století tu pohřbívali obyvatelé nedalekého přemyslovského hradiště Levý Hradec, na kterém kníže Bořivoj postavil první křesťanský kostel v Čechách. Zachráněné části hrobových výbav skončily v soukromých sbírkách. Odsud se později dostaly do muzeí.

Do Muzea hlavního města Prahy přišel jako součást sbírky průkopníka pražské archeologie, Josefa Antonína Jíry, mj. i soubor sedmi pozlacených tepaných gombíků ze žalovského pohřebiště.

Gombíky, které sloužily, podobně jako dnešní knoflíky, ke spínání oděvu, se vyráběly od 9. století do 1. poloviny 10. století ve šperkařských dílnách na území Velké Moravy a pak i v Čechách. A to ze stříbra, zlata nebo pozlacené mědi či bronzu. Bývaly zdobené převážně tepanými rostlinnými a geometrickými motivy, někdy i granulací a filigránem.

Renesanční vitraj z Karlova

Sklomalba pro kostel Panny Marie a Karla Velikého na pražském Karlově patří k prvním a nejvýznamnějším projevům renesance ve sklářské tvorbě v Čechách. Vznikla v době manželství Vladislava II. Jagelonského s Annou de Foix na počátku 16. století. Vitraji dominuje postava Karla Velikého v rytířské zbroji.

Vitraj vznikla v okruhu pražského královského dvora nejspíše v letech 1502 – 1506 v krátké době trvání manželství Vladislava II. Jagelonského s Annou de Foix. Sklomalba pro monumentální kostel Panny Marie a Karla Velikého na Karlově, který byl založený Karlem IV. v prostoru Nového Města, vyobrazuje postavu korunovaného Karla Velikého třímajícího meč a štít. Spolu se svým protějškem, na němž je právě znak královny Anny de Foix, a dvojicí malovaných oken z kaple hradu Křivoklátu patří k prvním a nejvýznamnějším projevům renesančního cítění ve sklářské tvorbě v Čechách.

Okna sestavovaná ze skleněných tabulí spojovaných olovem se uplatňovala již v dřívějších období. A to nejen v reprezentativních sakrálních i profánních interiérech, ale i v prostředí měšťanském a řemeslnickém. Na přelomu 15. a 16. století ale sestavu drobných skel nahradily rozměrnější tabulky. Zároveň se rozšířila jejich barevná škála a rozvinula se malířská složka.

Muzeum získalo tento předmět do svých sbírek v roce 1892 od prezidia městské rady, v době provádění stavebních úprav v kostele.

Křtitelnice z kostela sv. Rocha na Olšanech

Křtitelnice z kostela sv. Rocha zhotovená v dílně zvonaře Matouše Vorlíčka roku 1545. Její víko pak bylo odlito dodatečně asi o 50 let později. Umělecky cenné dílo je výrazným projevem kovářského a zvonařského řemesla vrcholného středověku a počátků renesance.

V roce 1900 zakoupilo muzeum pro své sbírky výraznou a umělecky cennou křtitelnici, pocházející z kostela sv. Rocha. Byla zhotovena v roce 1545 v dílně zvonaře Matouše Vorlíčka, víko bylo ovšem odlito až dodatečně, o půl století později. Dílo je významným projevem vzkvétajícího kovářského a zvonařského řemesla v době vrcholného středověku a přicházející renesance. Cínové nádoby na křestní vodu začaly totiž v průběhu 14. století nahrazovat dosavadní křtitelnice kamenné. Zároveň se ustálilo i tvarosloví, jehož základem se stalo obrácené zvonovité tělo, spočívající na třech zvířecích nohách. Křtitelnice se vyznačuje bohatou výzdobou. Tělo je členěno dvojicí figurálních vlysů a nápisových legend. Mezi nimi se nachází ústřední zobrazení kalichu s hostií, obklopené paprskovou gloriolou. Víku křtitelnice vévodí dvojitý kříž s korpusem Krista, doplněný dalšími drobnými výzdobnými prvky. Reliéfní výzdoba se po částech odlévala do forem a následně pájela k jádru. K vysoce dekorativním, ovšem současně i funkčním prvkům, náležela železná ucha, sloužící k jejímu přenášení.

Poklad lucemburských grošů z kostela sv. Anny na Starém Městě

Sedmnáct stříbrných pražských grošů Jana Lucemburského, které byly nalezeny ukryty hluboko ve zdivu bývalého kostela sv. Anny zabalené v textilním obalu. Mince pocházejí z mincovny ve Vlašském dvoře v Kutné hoře, kde začal pražské groše razit Václav II.. Jejich objev učinili restaurátoři v roce 2006.

Během průzkumu při rekonstrukci interiéru bývalého kostela sv. Anny, v areálu rovněž bývalého kláštera dominikánek na Starém Městě pražském, učinili v roce 2006 restaurátoři zajímavý objev. Ve více než třímetrové výšce, hluboko ve zdivu závěru kostela bylo ukryto 17 stříbrných pražských grošů Jana Lucemburského. Mince byly zabalené v textilním obalu, který se dochoval až do dnešních dnů. Pocházejí všechny z mincovny ve Vlašském dvoře v Kutné hoře, kde již v roce 1300 začal pražské groše razit Václav II. Na líci mince je okolo koruny českého krále jméno panovníka a nápis DEI GRATIA REX BOHEMIE („z Boží milosti král český“) a na rubu obraz českého lva a nápis GROSSI PRAGENSES. Soubor z kostela sv. Anny by mohl představoval týdenní mzdu některého z dělníků, pracujících na stavbě kostela. Do svého úkrytu byl uložen někdy v letech 1330 – 1340.

Marnivec ze staroměstského orloje

Pohyblivá socha, která každou hodinu rámuje defilé dvanácti apoštolů v oknech staroměstského orloje. Autorem Marnivce je neznámý řezbář patrně z okruhu Jana Jiřího Bendla. Spolu se sochami horní řady přibyla na orloj pravděpodobně v roce 1659.

Dřevěná polychromovaná socha Marnivec pochází z výzdoby staroměstského orloje, jedné z nejnavštěvovanějších památek Prahy. Spolu s Lakomcem, Smrtkou a Turkem (též Rokoš) v horním patře sochařské galerie na orloji a Filosofem, Archandělem Michalem, Astronomem a Kronikářem v patře dolním každou hodinu rámuje defilé dvanácti apoštolů. 

Socha je pohyblivá, při pohybu hlavy si prohlíží vlastní tvář v zrcadle. Existuje ale i jiný výklad významu sochy: má se jednat o mága, prohlížejícího prostřednictvím zrcadla za hranice smyslového světa. Originální socha, která je dílem neznámého řezbáře, asi z okruhu Jana Jiřího Bendla, přibyla na orloj spolu se sochami horní řady pravděpodobně v roce 1659. Do muzea byla socha předána hospodářským úřadem pražského magistrátu v roce 1936. Muzejní depozitáře ukrývají pod svou střechou nejen ostatní originály jmenovaných soch, ale i další součástí této významné památky. Orloj v době předání originálu sochy do muzea již zdobila kopie; dnešní kopie Marnivce ale pochází až z roku 1948.

Madona ze Staroměstské radnice

Gotická socha madony, která původně stála na nároží kaple Staroměstské radnice. Její vznik je spojován s heraldickou výzdobou kaple. Autorem skulptury byl patrně sochař z pražské katedrální huti. Celková kompozice sochy má základ ve starší dřevěné skulptuře francouzské provenience, tzv. Madoně z Poissy z počátku 14. století

Gotická socha madony z jemnozrnného pískovce byla původně umístěna na nároží kaple Staroměstské radnice. Vznik sochy je spojován s heraldickou výzdobou fasády kaple, která je datována do doby kolem roku 1365. Autorem madony byl patrně sochař z pražské katedrální huti, která se na výstavbě kaple a celé radnice podílela. Svou velkorysou, měkce modelovanou plasticitou je socha blízká provedení některých portrétních byst dolního triforia svatovítské katedrály, celková kompozice sochy má základ ve starší dřevěné skulptuře francouzské provenience, tzv. Madoně z Poissy z počátku 14. století. Tento typ zobrazení Panny Marie s dítětem byl do Čech zprostředkován pravděpodobně císařem Karlem IV., který měl úzké vazby na francouzský královský dvůr a snad vlastnil podobnou nedochovanou soškou, kterou mohl jako vzor použít autor naší monumentální exteriérové skulptury. Madona byla zobrazena jako královna nebes, tedy s korunou na hlavě a žezlem v levé ruce, které dnes chybí. Postavu malého Krista zahaluje cípem svého roucha, což bývá interpretováno jako vizuální vyjádření její spoluúčasti na budoucím Ježíšově utrpení na kříži, tzv. compassio. Gesto Ježíšovy pravé ruky, kterou se dotýká svých úst, odkazuje na známou větu z Janova evangelia, která jej označuje jako vtělené Boží slovo – „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh“. Naopak kompozice levé ruky spočívající na prsou Marie, kterou se dítě dožaduje nakojení mateřským mlékem, připomíná Kristovu lidskou přirozenost.  

Herkules

Bronzová plastika Herkula od slavného sochaře Adriaena de Vries, který byl dvorním sochařem Rudolfa II.. Socha byla vytvořena patrně pro výzdobu Lichtensteinského paláce, na místo určení se ale nikdy nedostala. Místo toho byla v minulosti umístěna na schodišti domu v Celetné ulici.

Plastika se v minulosti nacházela na schodiště domu čp. 559 v Celetné ulici, do sbírek Muzea hlavního města Prahy byla zakoupena v roce 1905. Zobrazuje Herkula s kyjem přes rameno, v pravé ruce držícího zlatá jablka. Jejím autorem je slavný sochař Adriaen de Vries, který byl od roku 1601 dvorním sochařem Rudolfa II. Socha byla vytvořena na sklonku umělcova života, patrně pro výzdobu Lichtenštejnského paláce na Malostranském náměstí (spolu se sochou Merkura z majetku rodiny Kinských a Fauna ze soukromé rakouské sbírky). Palác začal budovat v letech 1621–1622 kníže Karel z Lichtenštejna, věrný přívrženec císaře Ferdinanda II., který se stal po bitvě na Bílé hoře zemským místodržícím v Čechách. Roku 1627 však zemřel, výzdoba zůstala nedokončená a sochy se nikdy nedostaly na místo původního určení. Jakým způsobem se posléze socha přesunula na schodiště domu v Celetné ulici se dnes bohužel neví. Na rozdíl od známých plastik Adriaena de Vries zdobících zahradu Valdštejnského paláce není socha signována, ovšem způsobem modelace i složením bronzové slitiny je s nimi totožná. Není tedy pochyb, že vznikla stejně jako ony v kovolijecké dílně na Pražském hradě pod Vriesovým dohledem.

Železný muž

Socha rytíře, která původně stála ve výklenku na domě v Platnéřské ulici čp. 119. Domu se díky této soše říkalo „U Oděnce“ nebo „U Železného muže“. Váže se k ní známá staropražská legenda o prokletém rytíři, kterého mohla jednou za 100 let čistá panna vysvobodit. Ve skutečnosti však jde o domovní znamení.

Kamenná socha rytíře ve zbroji původně stála ve výklenku na domě čp. 119 v Platnéřské ulici. Dům byl v rámci asanačních zásahů na počátku 20. století zbořen, ovšem socha se již v dřívější době dostala do pražských muzejních sbírek. Patrně proto, že se k ní váže jedna ze známých staropražských legend – rytíř, který zabil svou milenku ze žárlivosti, jí byl proklet, po své smrti proměněn v železo a musel stát na průčelí domu a jen jednou za sto let jej mohla čistá panna ze zakletí vysvobodit. Ve skutečnosti se jedná o domovní znamení označující místo provozu platnéřského řemesla, které se zabývalo výrobou plátové zbroje. Domu čp. 119 se díky této soše říkalo „U Oděnce“ nebo „U Železného muže“, což je písemně doloženo již roku 1516. V domě se konaly cechovní schůze platnéřů a v celé ulici byla provozována celá řada přidružených kovozpracujících řemesel. K vytvoření sochy došlo ovšem patrně ještě dříve, někdy před rokem 1500, kdy dům vlastnil platnéřský cechmistr Pavel Tlačisvět. Svědčí o tom podoba rytířovy zbroje – jedná se o gotickou zbroj německého typu, charakteristickou pro 2. polovinu 15. století. Mezi nohama ozbrojence je kvůli stabilitě sochy umístěna ještě tzv. kolčí helma, která byla používána při rytířských turnajích.

Sledujte nás

Přihlašení k odběru newsletteru

Kontakt muzea

Adresa ředitelství:
Muzeum hlavního města Prahy
Kožná 1/475
110 00  Praha 1